„Chtěla jsem se přiznat a neodvážila jsem se. Oklamala jsem tě, ty nejsi můj manžel“: upřímné vyznání ženy po mnoha letech

Autor: Daria Onufriiets

16:24 14.05.21

Stará žena seděla u postele svého manžela a vlhkým ručníkem si otřela jeho horké čelo.

„Chtěla jsem se přiznat a neodvážila jsem se. Oklamala jsem tě, ty nejsi můj manžel“: upřímné vyznání ženy po mnoha letech

- Jirko, chtěla jsem se přiznat a neodvážila jsem se. Oklamala jsem tě, ty nejsi můj manžel!

Stařík otevřel oči a překvapeně pohlédl na svou ženu.

"Jen nepřerušuj, jinak se najednou rozejdeme navždy a nikdy ti to neřeknu."

Pamatuješ si, že jsi po válce navštívil naší vesnici? Byla jsem ohromená a zmatená.

Vypadal jsi velmi podobně jako můj manžel, dostala jsem jen doklad o jeho smrti a jsi tady naživu.

Myslela jsem, že udělali chybu s papíry a můj manžel se vrátil, ale okamžitě jsem si uvědomila, že se mýlím.

Začervenala jsem se, později se omluvila a nechala jsem tě spát ve stodole.

Ráno ses rozhodl trochu zafixovat dveře ve stodole, ale spadlo na tebe břevno.

Už jsem si myslela, že tě budu muset pohřbít, ale viděla jsem, že dýcháš - to znamená, že jsi naživu.

Zavolala jsem doktora a ten řekl, že jsi silný muž, jen nic si nepamatuješ. Pak jsem se rozhodla ti říct, že jsi můj manžel.

Jsi silný muž, pohledný, a po válce se dvěma dětmii nedokázala bych poradit. Řekla jsem a ty jsi věřil.

Pak mé svědomí trápilo, ale zvykli jsme si, zamilovali jsme se a nechtěli jsme nic měnit.

Teď jen přiznávám, že jsem ovlivnila tvé rozhodnutí. Možná by tvůj život dopadl jinak.

Jirka na ni chvíli mlčky hleděl a najednou vybuchl smíchy.

- Jaký jiný život, celý život tě miluji. Pak jsem náhodou navštívil vaši vesnici, ale rozhodl jsem se zůstat sám. Když jsem tě uviděl, hned jsem se zamiloval, ale nevěděl jsem, co dělat.

Rozhodl jsem se trochu pomoci s domácími pracemi, ale pak to břevno. Já jsem požádal doktora, aby trochu lhal o amnézii, abych mohl zůstat v tvém domě.

Tehdy jsi mě překvapila zprávou o manželovi, ale byl jsem dokonce rád, že nebudu muset nic vymýšlet.

- Ty blázne, - usmála se babička. - Dříve jsem to nemohl říct? Přinejmenším by se spolu smáli.

- Chtěl jsem, ale nebyl čas. Měli jsme starší děti, pak další tři mladší, které jsme porodili, - řekl manžel. - Takže celý svůj život a táhneme svá strašná tajemství, a ukázalo se, že vůbec nejsou tajemství.

- No, alespoň jsme to zjistili hned, jinak by svými příběhy rozesmáli anděly strážné, - řekla babička.

- Jen ty, Jirko, neumírej. Nenechávej mě tu samotnou, nemohu bez tebe žít.

- Všechno bude v pořádku, - ujistil ji manžel.