Tichá, smutná.
Nikdy s nikým nemluvila.
A upovídaní kolegové se na ni, mírně řečeno, dívali s odsouzením.
A my, mladí učitelé, jsme jí otevřeně nesnášeli proto, že po práci odnáší domů různé jídlo.
Někteří lidé si mysleli, že manžel Dáši byl opilec: utrácel všechny peníze na alkohol, a proto nic neměli.
Jiní si mysleli, že je lakomá: šetří peníze.
V učitelské místnosti naše skupina uspořádala večírek.
Mladá učitelka Nina četla básně. Četla velmi dobře: večer hrála v poetickém divadle. Bylo nemožné ji neposlouchat.
A cítili jsme se na vrcholu poetické blaženosti. Jak jinak? Mladí, vzdělaní a dobře oblečení lidé, kteří rozumějí podstatě umění.
Nina dokončila recitaci, podívala se na nás temným pohledem a řekla: „Poezie dělá život lepším. Ztratím-li pochopení těchto věcí, proměním se v Dášu.“
Vědomě jsme se zasmáli.
Večer jsem musela zkontrolovat písemné úlohy o dobrých činech.
Psali to žáci sedmého ročníku.
Viděli dobře jak ve výhře války, v rukou doktora, v rukou své matky, v čerstvém pečeném chlebu.
A jedna písemná úloha mě rozčílila.
Začala se mi točit hlava.
Dívka napsala, že v jejich domě žila babička.
A že k ní každý den třikrát přichází Dáša.
Přináší jídlo, uklidí, odnáší odpadky.
A dělá to zadarmo.
Ukázalo se, že má několik dalších lidí v opatrovnictví.
A v sousedním domě žije velká rodina. A manžel pije.
