Když se celá rodina scházela u stolu, třesoucí se ruce dědy byly hanba. Jídlo z lžíce mu padalo na stůl a čaj se lil po ubruse. Syn i snacha byli čím dál tím více naštvaní.
Poté se rozhodli usadit dědu k vlastnímu stolu v rohu pokoje. Jedl tam sám, aby nerušil zbytek rodiny. Když stařec rozbil několik talířů, začali mu jídlo dávat v dřevěné misce.
Čím dál tím víc bylo v jeho očích vidět, jak se cítí sám. Od své rodiny neuslyšel jediné milé slovo, jen samé výtky, připomínky a nadávky.
To vše pozoroval čtyřletý chlapec. Jednoho dne si jeho otec všiml, jak si hraje s kusem dřeva. Muž se ho zeptal: “Co to děláš?” “Vyrábím pro tebe a mámu dřevěnou misku, abys měl z čeho jíst, až budeš starý.”
Chlapec se usmál a pokračoval ve výrobě. Jeho slova rodiče tak šokovala, že nemohli odpovědět jediné slovo. Pak se jim z očí začaly valit slzy.
Toho večera syn šel ke svému starému otci, vzal ho za ruku a doprovodil ho ke stolu. Od toho dne stařec každý den jedl s rodinou. Padající příbor a špinavý ubrus již nikomu nevadil.
Dále jsme psali: “TATÍNKOVI JE ŠPATNĚ.” CHLAPEC NA ODRÁŽEDLE VJEL NA SILNICI, ABY ZAVOLAL POMOC
