Lidé jsou zvyklí na to, že psi jsou neustále poblíž a jsou životními partnery. Ale také se stává, že se s nimi musíte rozloučit. Tento příběh není tak banální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale kdo sloužil v armádě, a zejména v pohraničních jednotkách, ví, co je služební pes.
Petr ve věku 18 let odešel do armády, stejně jako všichni ostatní, ale po absolvování kurzu „mladý bojovník“ se rozhodl zůstat v dlouhodobé službě. Jejich garnizona měla samostatnou místnost, kde byli chováni psi. Šli s nimi na hlídku, trénovali je, dělali s ně opravdové bezpečnostní stráže.
Zde se Petr velmi spřátelil s jedním ze psů. Před tím, zvíře nemělo ani psovoda. Ale Petrovi se podařilo zkrotit hrdou postavu psa a stát se pro něj skutečným přítelem.
Celá jejich službu byli, nerozluční: velitel si všiml, že pes je připoután k podřízenému. Na druhou stranu to bylo nutné, protože po dlouhou dobu unikal vojákům. Na podporu Petra v takovém závazku velitel dovolil vzít psa na dovolenou.
Pes tedy dozvěděl, co je volný život a přestal se uzavírat. Petr se ale bál, že se pes rychle přizpůsobil a jen s nim navázal kontakt. Jeho služba skončí za rok, rozhodl se, že svůj dluh vůči své vlasti zcela splatil.
A každý den bylo smutno, že musel mazlíčka opustit. Pes to chápal proto, v posledních dnech chodil jak tělo bez duše. Pomalu reagoval na povely, dokonce ani Petr ho nemohl rozhýbat k činnosti. Vypadalo to, že bylo rozhodnuto o všem, a už by neviděl svého milovaného psa.
Ale velitel, který viděl tento stav zvířete a jeho bojovníka, v rozporu s chartou, dovolil vzít mazlíčka. Věděl, že může mít z toho problém, ale nemohl se dívat, jak pes touží. Sám měl štěně, byl však vychován daleko od kasáren. Teprve na rozloučenou, před odjezdem Petrovi připomněl: „Postarej se o něj, je na tebe zvyklý, za ni neseš odpovědnost.“
O tomto úžasném příběhu se dá hodně říci, ale jedna věc je jasná, že pes, i když je to služební, si na člověka rychle zvykne!
