Z dopisů redaktorům:
Odkud pocházela dívka, kterou dědeček vychovával ve vesnici nikdo nevěděl. Téměř všichni muži z vesnice byli na frontě, zůstali jen Petrovič a Nicodemus a malí kluci.
Když Petrovič přivezl z města malou holčičku, ženy kolem začaly mluvit: "Na, co potřebuješ malé dítě na stará kolena?"
"Drž hubu! Nevzdám se své krve. Pokud budu naživu, udělám pro ni všechno!," řekl dědeček přísně.
Lidé ve vesnici nevěděli nic o Petroviču, ale on mohl o všem říct všechno. Ve vesnici byl velmi milovaný, od starce se učili moudrosti a pomáhali mu. Jednoho dne odešel do města brzy ráno a vrátil se s dívkou v náručí. Pojmenoval ji Věrou po své manželce.
Petrovič se o dívku staral tak obratně, že se všechny ženy divily. Na dvoře bylo prádlo vždy sušené, Věra byla učesaná a čistá.
Čas uběhl. Ženy se stále více dívaly na obzor a čekali své blízké ze frontu. A nějak viděli vojáka s holí, kulhal po ulicí a všechny ženy vyšly ven, aby ho přivítaly. Byl to manžel Marii, Ivan. Stála u brány a nakonec zoufalé vykřikla: "Ivan, drahý!"
Ostatní vesničané se taky začali vracet. Věrochka šla do první třídy.
První učitelka přišla do jejich domu, rozhlédla se kolem a začala konverzaci: "Nikolaj Petrovič, Věrě bude lepší v sirotčinci. Nemyslí si, že jsem proti tobě, přeji ti a ji jen to dobré."
"Sirotčinec s živým dědečkem? Nestane se to,“ řekl stařec.
Věra vystudovala střední školu a přestěhovala se do města, kde studovala na univerzitě. Dědeček zůstal sám, díval se z okna a psal dopisy. A když dostával odpověď od své vnučky, pak s radostí zářil.
Lídr skupiny Chinaski a milovník cestování poslal svou rodinu na dovolenou a sám zůstal na letišti: Co zažil Michal Malátný
Předpověď počasí v Česku na nejbližší dny: "Očekává se výrazná změna teplot." Meteorologové oznámili podrobnosti
Noční žízeň: znamení, že je čas navštívit lékaře
Počtvrté těhotná žena zjistila, že čeká trojčata. "Věděli jsme, že výchova šesti dětí bude složitá, ale stejně to byl nádherný pocit"
V zimě se dědeček úplně zhroutil, sousedka Maria se o něj postarala, nakrmila a pomohla, jak mohla. Napsala Petrovičův poslední diktovaný dopis:
"Má drahá Věročko, moje vnučka jsi moje drahá. Zřejmě nedožiju do vaši zimní dovolené, ale rád bych si promluvil. Dcero, nezlob se na starého muže, že to neřekl dříve. Vzal jsem tě z sirotčince, nejsem tvůj rodák. Tvoje matka zemřela v roce 1942, tvůj otec byl zabit na frontě, bylo mi líto tebe, zvedl jsem tě na kolena a vzal jsem tě pryč. Neměl bych to před tebou skrývat, ale když jsi byla malá, neodvážil jsem se ti to říct, teď jsi dospělá, musíš mi rozumět. S tím se rozloučím. Tvůj dědeček, Petroviči.“
Petrovič byl pohřben a o tři dny později dorazila vnučka. Neměla jsem čas. Věra spěchala ke svému dědovi k hrobu a tiše seděla a pak začala zpívat oblíbenou píseň dědečka. Ten, který dědeček miloval nejvíc.
