Řidič mává pasažérům a zavírá zavazadlový prostor. Super!

 

Přijíždí k druhé zastávce, kde vystupuje mladá vojákyně, jde do zavazadlového prostoru a ouha, její batoh tam není. Lidé s ní soucítí - v Izraeli všichni milují vojáky, představují si, že tak budou jednou vypadat jejich děti.

“Tak jo,” říká řidič, kterého pohltily stejné pocity, “vracíme se zpět na předchozí zastávku, abychom našli batoh.” Kdo s oklikou souhlasí, zůstává v autobuse. Kdo pospíchá, může nyní vystoupit. Další autobus pojede za 20 minut.” Autobus se otáčí a jede na předchozí zastávku...

 

Na lavičce na zastávce sedí mladý věřící chlapec a střeží batoh, aby ho vrátil majiteli. Pasažéři jsou šťastní, řidič září, vojákyně pláče a směje se zároveň. Všichni znovu nasedají na autobus, který se vrací, kam patří - na zastávku, kde už jednou byl. 

 

A nyní zní: “Tak tohle je Izrael, vážení!”