Po smrti mého manžela jsem zůstala se dvěma dětmi: synem 16 let a dcerou – 14 let.
Pracovala jsem jako zdravotní sestra v místní nemocnici a dostávala podporu na děti, ale peněz nebylo dost na základní potřeby, děti rostly a vyžadovaly čím dál více výdajů.
Nechala jsem děti na svou mamu, odjela jsem za prací do Itálie. Každý měsíc jsem jim posílala peníze…
Zaplatila jsem vzdělání a uživila syna i dceru, když studovali na univerzitě. Zaplatila jsem svatbu i syna i dcery.
Syn se rozhodl dokončit rodný dům, který začal stavět manžel, já financovala stavbu…
Po tomto čtyři roky jsem odkládala peníze, aby dcera mohla koupit bydlení, chtěla byt…
Syn slíbil, že provede opravu a rekonstrukci našeho domu, kde jsme kdysi žili společně. Tento projekt jsem financovala.
Protože když se vrátím, budu potřebovat někde bydlet…
Tak uběhlo pět let mého života. Když mi zemřela maminka, přijela jsem domů, doufajíc, že už zůstanu doma, ale čekalo mě hořké zklamání.
Přišla jsem na svůj dvorek, viděla krásný dům, ale jenom z ulice, protože snacha mě dál než za bránu nepustila.
Dům u syna byl velký, krásný, ale má chaloupka se nakláněla, nikdo ji neopravoval.
Když jsme s manželkou neměli kam jít po svatbě, tak mi maminka dala svůj byt a sama se přestěhovala na chatu. Brzy manželka ukázala svou pravou tvář
Lenka Dragounová v centru pozornosti: Slavná podnikatelka promluvila o svém postoji ke změnám vzhledu
Jak vyčistit dvířka trouby: jednoduchý a levný způsob
Svatba, o které nikdo nevěděl. Karel Roden a Lauru Čekanová jsou nyní novomanželé
Snacha vyšla do dvora, do domu mě ani nepozvala, řekla, že syn není doma.
Můžete si představit můj stav, já přijela z cesty, a mě dokonce do domu, postaveného za mé peníze, nepustili!
Šla jsem tedy k dceři, ta mě nakrmila, přijala ode mě dary, ale nenabídla mi se umýt ani přespat u ní.
Řekla, že je tu těsno, děti v jedné místnosti, a ona s manželem v jiné, prý jsem nedala dost na to, aby si mohla koupit třípokojový byt.
Dům maminky sestra si vzala pro sebe, řekla, že o maminku pečovala, zatímco já dětem svým vydělávala peníze, a oni každý rok létali buď do Egypta, nebo do Turecka, a babičce ani kousek chleba nikdy nepřinesli.
Přespala jsem u sousedky, a druhý den se vrátila do Itálie. Už pět let uběhlo, dcera v létě přijela ke mně do Itálie, myslela, že jí dám peníze, ale dala jsem jí 200 eur a řekla, že pokladničku zavírám.
Teď si šetřím na stáří, protože vím – spoléhat nemám na nikoho.
