Děti, které jsem porodila a vychovala, manžel, peníze – to vše je nyní minulostí. A nemohu je vrátit. Proč? Asi proto, jak jsem vnímala realitu a lidi kolem mě.

Nemohu říct, že bych byla svatá, ale ani vyloženě špatným člověkem jsem nikdy nebyla. Udělala jsem chybu, a vše se náhle zhroutilo.

Začnu tím, že jsem se jednou rozhodla odjet za prací do zahraničí. Abych vydělala peníze pro rodinu, přijela a prostě pokračovala ve svém životě.

Neměla jsem žádné konkrétní plány. Manžel, malý syn a dcera. V zásadě jsme měli všechno dobré. Ale chtěla jsem více, a perspektivy byly takové sirové. Manžel mě dlouho nechtěl pustit samotnou, ale děti nebylo na koho nechat, a já byla v mládí dost ambiciózní. Tak se mi utvářel můj charakter.

Nakonec jsem si koupila lístek a odjela. Na rok nebo dva, jak jsem si zpočátku myslela. Ale ve skutečnosti bych za takovou dobu moc nevydělala. Obzvláště, když prvních půl roku jsem sotva sváděla konce s konci.

A proč se vracet, když cesta byla marná a jen jste ztratili čas? Za rok jsem se relativně postavila na nohy a už jsem mohla posílat nějaké peníze manželovi. Na děti, domácnost a další. Ne moc, ale alespoň bylo mé svědomí čisté.

Během 7 let jsem našla lepší místo a dokonce několikrát přijela domů. Na krátko, ale přece jen. Manžel mě vždy přivítal dobře, i když jeho oči byly smutné před mým dalším odjezdem. Děti také nebyly nadšené, ale dalo se je utěšit dárky, hotovostí a podobně.

I když rychle rostly a já viděla, že syn se chystá oženit, a dcera se určitě také nezůstane za starou pannu. Ale zůstat doma dlouho jsem nemohla. Líbil se mi režim, ve kterém jsem byla v zahraničí. Líbilo se mi klima, jídlo, pláže. Domácí chlad a obklopující šeď… Od nich jsem se odnaučila.

A pak jsem potkala Miguela. A vše se točilo ještě rychleji. Tento muž mi od začátku nedal ani šanci vzpamatovat se. Obklopil mě něhou, péčí a svou neuvěřitelnou charismou.

Bála jsem se, protože jsem byla vdaná žena. A přitom manžela jsem neviděla tak dlouho a tento muž byl stále nablízku. Nešetřil komplimenty, širokými gesty, drahými dárky. S ním jsem se cítila jako dvanáctiletá dívka. V pohodlí, chráněna a jsem se cítila bezpečně a hluboce zamilovaně do staršího kluka. To prostě slovy nelze vysvětlit.

Brzy jsme se přestěhovali do jeho domu. Ale nebydlel tam sám, bydlel tam s příbuznými, tak to u nich chodí. Kromě něho tam byla ještě sestra a matka. Ale jeho matka byla stará žena, která byla jen ráda, že její syn konečně našel někoho.

Populární zprávy teď

"Syn mi zavolal a řekl mi, abych šla do porodnice, prý se mi narodila vnučka, ale když jsem tam šla, ukázalo se, že je tu ještě jedno překvapení"

"Nové věci v seriálu Iveta, o kterých nikdo nevěděl": Patricie Pagáčová se podělila o své dojmy z miniseriálu o životě Ivety Bartošové

Muž, který se považoval za jelena, potkal myslivce: lovci měli štěstí a "jelen" měl smůlu. Lékaři dali připomínky

Svatba, o které nikdo nevěděl. Karel Roden a Lauru Čekanová jsou nyní novomanželé

Zobrazit více

Sestra se se mnou zpočátku ani nepozdravila. Ačkoli později nějaká komunikace přece jen začala. Pokračovala jsem v práci a posílala peníze domů. Svatbu syna jsem bohužel musela vynechat. Ale jako dárek jsem mu poslala dost velkou částku. Takže by to stačilo na zaplacení auta nebo skromného bytu. Na děti jsem nezapomněla.

Brzy Miguel postavil podmínku: dokud jsme spolu, nemusím už více pracovat. Chtěl mě vždy vidět v dobré náladě a chtěl, abych se o sebe starala a byla k němu něžná.

To byla samozřejmě příjemná zpráva pro mě jako ženu. Ale co dál... Odkud brát peníze pro svou první rodinu, pro dceru, nakonec? Proto jsme se dohodli, že ještě půl roku budu pracovat a poté bude tak, jak si přál.

Odpracovala jsem potřebný čas a poslala jsem všechno domů, konečně jsem se cítila jako pravá señora. Naučila jsem se rozumět vínům, vylepšila jazyk. A vůbec, s mou opáleností mě bylo těžké odlišit od místních žen.

Žili jsme s Miguelem v jedné velké místnosti, místa nám stačilo, takže jsem se cítila velmi pohodlně. Miguel mě dál hýčkal dárky, jezdili jsme do jiných měst, ochutnávali velmi vybrané pokrmy. Vše bylo prostě kouzelné.

Ale jednou můj manžel musel odjet na několik dní. Takže jsem zůstala s jeho sestrou a matkou. Intuice mi napovídala, že se něco má stát, bylo nějak příliš ticho bez Miguela, ale na tohle jsem nebyla připravená.

Po návratu bratra sestra Miguela přišla k němu jako první a začala s ním rychle a velmi emotivně komunikovat. Nemohla jsem rozumět všemu, co říkala, kvůli způsobu mluvy a celkové dynamice rozhovoru. Ale bylo jasné, že tato žena mě obviňuje ze krádeže. Jako bych kradla její šperky. Přestože mě Miguel doslova zasypával různými ozdobami.

Přišel do místnosti a „jen tak ze zvědavosti“ zkontroloval mou šperkovnici, Miguel v ní našel šperky své sestry. Samozřejmě, že je tam sama umístila, zatímco jsem byla pryč. A proč bych je měla schovávat, hrubě řečeno, na nejviditelnějším místě? No, kde je logika?

A přesto se můj manžel v tom okamžiku otočil ode mě. Věřil více své sestře než mně, ženě, která s ním prožila tolik času a dala mu všechnu svou lásku. Došlo ke skandálu, byly slzy. Ale nedařilo se nám vyřešit vztahy do konce. Prostě vzal mé věci a vyhodil je ven ze dveří. Nikdo mi nedal druhou šanci to vysvětlit.

Samozřejmě jsem na ulici neskončila. Zpočátku jsem měla nějaké úspory. Ale zůstala jsem bez ničeho. Alespoň bez milované osoby určitě. Nejprve jsem zavolala domů, ale ukázalo se, že mé děti už dávno žijí svým vlastním životem a dokonce s otcem komunikují velmi neochotně.

Můj manžel, můj zákonný manžel, si našel ženu, se kterou si to pomalu žijí. Pro pohodlí, asi, ale neodsuzuji ho. Kam se teď vrátit?

Stalo se tak, že teď stojím před dilematem. Vrátit se do vlasti jako žena, se kterou nechtějí vlastní děti mluvit a kterou manžel už dávno zapomněl. Odejít bez peněz, bez smyslu a přijmout na sebe hanbu. Nebo zůstat tady a pokusit se začít znovu od nuly. Ano, na práci 10–12 hodin denně už samozřejmě nejsem schopna. Ale alespoň na brigádu to bude stačit, abych si mohla pronajmout malý pokoj.

Myslela jsem, že jsem našla svou pravou lásku, s kterou bych mohla prožít zbytek života. Ale dostala jsem jen ránu do zad a konec plný bolesti a urážek. To je můj příběh. Zasloužila jsem si to všechno? Asi ano. Čeká na mě něco dobrého v budoucnosti? Velmi na to doufám.