Olga, jeho vdova, sdílí své myšlenky a emoce prostřednictvím dopisu, který vyjadřuje nejen lásku a obdiv k Jiřímu, ale i její pokračující propojení s ním po jeho smrti.
S láskou vzpomíná na jejich společně strávené chvíle a zdůrazňuje, jak Jiří Menzel pozitivně ovlivňoval životy okolo sebe svým humorem a životním postojem.
Olga také hovoří o založení Nadace Jiřího Menzela, která je věnována pomoci umělcům v pozdějších letech jejich života, a jak by Jiří byl hrdý na to, že jeho jméno nyní slouží k podpoře umělců, kteří se ocitli v obtížných situacích.
Příběhy umělců jako Oldřich Vízner, který se potýká s Parkinsonovou nemocí, a další, kteří čelí vážným zdravotním problémům, ukazují na důležitost podpory a solidarity ve společnosti, kde je často vnímána sláva jako znak finanční nezávislosti, což není vždy pravda.
Nadace Jiřího Menzela se snaží překonat tento stereotyp tím, že nabízí pomocnou ruku těm, kteří přinesli radost mnohým, ale nyní se ocitli v nesnázích.
Olga připomíná, jak by ocenila jakoukoliv podporu během doby, kdy se starala o Jiřího, což zdůrazňuje význam empatie a pomoci v komunitě.
Tento příběh tak otevírá důležitou diskusi o hodnotě a potřebách umělců ve společnosti a o tom, jak lze pozitivně přispět k jejich životům i po jejich vrcholných úspěších.
