Marie ani nepředpokládala, že na seznamce bude tolik mužů. No samozřejmě, muži byli různí, moudří i ne moc, ti, kteří chtěli vztahy

Po rozvodu jsem prošla těžkým obdobím a neustálým pocitem strachu zůstat bez mužské pozornosti. Později jsem se odvážila zaregistrovat na seznamce, protože kromě práce a návštěv kaváren s kamarádkou jsem nikam nechodila, a hlavně všechna seznámení s muži, která probíhala během našich venčení, končila nadměrnou pozorností právě směrem k mé kamarádce.

Ani jsem nepředpokládala, že na seznamce bude tolik mužů, zhruba ve věkové kategorii, na kterou jsem i spoléhala. No samozřejmě, muži byli různí, moudří i ne moc, ti, kteří chtěli vztahy bez povinností a naopak, ti, co chtěli zaplnit můj svět svou přítomností. Ale všechno nebylo takové, jaké jsem chtěla. Teď, když si je vzpomenu, je to tak směšné.

Jeden z mužů přišel na první schůzku v vysokých ponožkách, skoro jako podkolínky, kraťasech a teniskách, takový typický učitel dějepisu, klasický knihomol. Druhý byl velmi pedantní, dokonce otíral skleničky v kavárně antiseptikem a pil jen suché víno.

Ještě jeden, když jsme jen procházeli městem, se díval jen na vysokou architekturu. A ten poslední skrýval svůj věk téměř o 8 let, protože se mi hodně zalíbil, ale když jsem to zjistila, ukončila jsem naši komunikaci, protože vztahy by neměly začínat lží, a věk má pro mě význam.

Unavená z těchto kávových schůzek jsem se rozhodla trochu odpočinout a smazala si profil z té seznamky, ale na dlouho mi to nevydrželo, a zaregistrovala jsem se znovu. Brzy jsem se seznámila s chlapcem, který slouží v ozbrojených silách.

S Antonem se to velmi rychle rozjelo, byla to docela duchaplná komunikace a kluk se mi opravdu líbil. Byl to takový typ muže, který se mi líbí. Navíc byl tak vtipný, vždy mě rozesmál.

Ale s ohledem na celou tuto situaci jsme se setkávali pouze přes videohovory a téměř po sedmi měsících komunikace jsem si na Antona velmi zvykla. Ale chápala jsem, že mu nemohu nic slíbit, protože nevím, jak se náš život vyvine. Byly tam myšlenky na odjezd do zahraničí.

Jednou jsem konečně vyčkala na jeho dovolenou a přijel ke mně, i když jen na jeden den. Ale i tak jsme mohli poznat jeden druhého v reálném životě. Všechno se stalo a já byla šťastná, objevila se alespoň nějaká naděje, že všechno bude dobré a že i mě čeká ženské štěstí.

S ohledem na fakt, že Anton odešel dobrovolně do armády hned na začátku odvodu, jsem věděla, že na jaře bude možné, že přijde na dovolenou, na deset takových očekávaných dní. Nicméně naše vztahy s klukem brzy začaly být napjaté, jeho povaha nebyla zrovna jednoduchá, protože všechno mělo být tak, jak řekne on.

S ohledem na to, že naše vztahy byly tak říkajíc "plaveny po vodě", pokračovala jsem ve hledání komunikace na té samé seznamce. K mýmu překvapení se velmi rychle našel kluk, se kterým jsme šli jen na kávu, a bylo vidět, že se mu líbím. Ale abych nezůstala sama, nepřestala jsem komunikovat s Antonem, ale i Stepan byl moje druhá možnost, navíc byl tady na místě.

Mezi námi se začaly vyvíjet nějaké vztahy, blížili jsme se ve smyslu intimního soužití, ale určitý pocit "wow" u mě rozhodně nebyl a navíc jsem přestala mít ke Stephanovi zájem.

Rozhodla jsem se, že mu nebudu zamotávat hlavu, protože bylo tak těžké s ním setkávat se, stále jsem skrývala telefonní hovory před Antonem. Takže v pátek jsem se rozhodla, že za dva dny se s Stephanem setkám a vše mu vysvětlím, že k němu necítím nic, kromě sympatie, a že ta nebyla silná.

Když jsem se v pátek vracela domů z práce, měla jsem divný pocit a trochu bolesti v břiše. Pomyslela jsem si, že by bylo dobré přemýšlet o těhotenském testu, a moje domněnky se potvrdily. Večer téhož dne jsem zavolala Stephanovi a navrhla setkání, i když jsem ho nikdy předtím nepozvala.

Kluk pochopil, že se něco děje, jakmile jsem nastoupila do auta, pověděla jsem mu, že to vypadá, že máme naději, a my dva jsme nemohli pochopit, jak se to stalo, protože ani já, ani on jsme takovýto obrat událostí nepředvídali.

Stephan mi ujišťoval, že to nemůže být možné, a mluvil tak sebevědomě, že jsem na okamžik pomyslela, že možná jde o nějaký omyl, protože naše intimní chvíle byly pouze jednou a byli jsme chráněni. Ale ráno jsem se obrátila na lékaře a vše se potvrdilo.

Nechtěla jsem vědět, zda mám plakat nebo se radovat. Věděla jsem, že vím o otci mé budoucí dítěte pouze jedno místo, a to mě děsilo, ale velmi jsem chtěla stát se matkou, takže nebylo jiné možnosti než to dítě nechat.

A také mě trápil pocit viny vůči Antonovi, i když jsem mu nic neslibovala, ale byla jsem tak zvyklá na naši komunikaci, že jsem si na chvíli uvědomila, že svým neuváženým a lehkovážným jednáním jsem možná ztratila člověka, který mi byl blízký.

Po rozhovoru se Stephanem se mi ulevilo, protože mi řekl, že nebudu sama, a začali jsme spolu žít, ačkoli dosud nebyly žádné návrhy na manželství ani diskuze o společné budoucnosti.

Někdy večer, když si sednu, přemýšlím, zda je to všechno správné, jak by se vztahy s Antonem vyvíjely, kdybych nehledala komunikaci stranou, a zda skutečně existuje osud, nebo člověk maluje svůj vlastní osud?