"Potkali jsme se v letadle. A když jsme přistáli, zeptali se, kdo mě vyzvedne na letišti": Proč je důležité vyzvednout své nejbližší na letišti

Potkali jsme se v letadle.

A když jsme přistáli, zeptali se mě: "Kdo tě vyzvedne na letišti?"

Vzpomněla jsem si na manželovo napomenutí: "Až přijedeš, vezmi si taxíka," a zavrtěla hlavou: "Ne, nikdo."

Pak mě tito pohodáři posadili do svého auta, ale varovali mě, že brzy bude čas, aby odbočili na obchvatu, zatímco já potřebuji do Leningradky.

Na takové maličkosti jsem si nějak nevšímala.

Od chvíle, kdy jsem prošla pasovou kontrolou v Šeremetěvu a ujistila se, že to můj manžel myslí s taxíkem vážně, byla jsem velmi rozrušená a měla jsem jedinou myšlenku: "Proč mě nevyzvednul? Proč?"

Moji noví známí se však poměrně rychle zastavili a řekli mi, že už dál nejedeme.

Velmi srdečně se s nimi loučím.

Po dálnici sviští auta strašnou rychlostí.

Sněžilo.

Mrznula jsem ve svetru.

Po minutě se mi podařilo uvolnit pravou paži z pytlů a zvednout ji rovnoběžně se zemí.

Po deseti minutách jsem si uvědomila, že tady není možné auto chytit.

Po patnácti minutách jsem si oblékla vše, co jsem měla, a šla po silnici.

Nakonec jsem našla autobusovou zastávku, jela půlnočním autobusem, pak trolejbusem a pak mě vyzvedlo auto a podařilo se mi dostat se domů poměrně rychle, za pouhé tři hodiny.

Zhroutila jsem se se sýry na podlaze na chodbě.

Můj manžel seděl u počítače a zachraňoval vesmír, takže nemohl hned přijít, i když na hluk zareagoval: "No, zlato, už jsi dorazila?"

A já ležela na podlaze s nataženýma rukama a nespěchala jsem vstát.

"Co to sakra je," pomyslela jsem si. - Co to sakra dělám s tím mužem?"

Věděla jsem všechno, co se mi chystala říct.

Že jsem si měla vzít taxík, místo abych měla dobrodružství na hlavě.

Že bylo hloupé někoho vyzvedávat v noci na letišti, když nemáte vlastní auto.

Že jsem jen hledala záminku k boji.

Znala jsem všechny jeho rozumné a logické argumenty a prakticky nebylo nic, co by jim bránilo.

Ale v duchu jsem věděla, že něco nesedí.

Teprve o několik měsíců později jsem byla schopna jasně formulovat problém.

Na MTV běžela reality show o rodině Osborneových.

Matka a děti jely na letiště pro otce.

Děti se chovaly, kopaly zpět, reptaly: "Proč ho musí zvedat?" a pak, napodobujíce svou matku, po ní vtipnými hlasy opakovali: "Protože ho milujeme!" Pak se uklidnili, nasedli do auta a odjeli.

Tehdy jsem vše pochopila.

Nepotkáváme blízké, protože mají těžké tašky.

Potkáváme blízké, protože je milujeme.

Nezaložila jsem rodinu, aby mi bylo řečeno: "Vezmi si taxíka," "Nesahej na mě", "Nepřekážej," "Přijď na to sama, je to snadné."

Zakládala jsem rodina pro někoho, kdo stojí v příletové hale a hledá mě očima v davu...

Ano, pokud k věcem přistupujete střízlivě a vypočítavě, jsou všechna tato setkání téměř vždy nepohodlná, nelogická a zdánlivě zbytečná.

Nemusíte jezdit na letiště – překážejí dopravní zácpy nebo je tu počítačová hra.

Nemůžete jít do nemocnice osobně a poslat kurýra s pomeranči.

Nemusíte slavit výročí – pořád je to hloupý svátek, za který se ani nevyplatí utrácet peníze.

Nemůžete dělat žádná zbytečná gesta.

Ale to se nestane.

Dobrý vztah vyžaduje určité úsilí.

"Samo od sebe" se děje jen špatně.

Ozzy Osbourne bohatě stačí na to, aby si mohl dovolit auto s osobním řidičem.

Ale když přijde domů, první, co chce vidět, není šofér, ale rodina.

Nejsem Ozzy, ale chci to samé.

To chce každý.

Ale ne každý je ochoten to udělat.

Nebo se možná ti, kteří jsou příliš líní setkat se, naslouchat, utěšovat a potěšit své blízké, do nich prostě už dávno zamilovali?

Nebo ten pocit vůbec neznal.

Zdroj: lifedeeper.ru

Dříve jsme psali: "Žijeme odděleně": Jana Adamcová promluvila o rozvodu s Jiřím Adamcem. Kde bývalá sporťačka strávila narozeniny

Připomínáme: "Věděl sem, že máma posledních pár let bojuje s nemocí": Proč ve filmu Karel Svoboda: Šťastná léta není jediná zmínka o Vendule Pizingerové