Po výbězích procházel šedovlasý stařík, asi sedmdesátiletý, a neustále někoho hledal. Pracovník útulku si toho všiml a přistoupil k němu: "Co hledate"

- Ach ne! Ne! Neobtěžujte se! Jen se podívám. Mohu? - Odpověděl.

- Ano, samozřejmě. Podívejte, proboha! - odpověděla překvapeně.

Stařec dlouho chodil a prohlížel si každého psa.

Jako by poznával každého obyvatele útulku.

Několikrát šel v kruhu a zastavil se u jednoho z výběhů.

V rohu, u zdi, seděl pes.

Nebylo to jako ostatní. Nevrtěl ocasem, nevypadal prosebně.

Jen tam seděla a koukala jinam.

- Co ty na to? - zeptal se stařík.

- Ach, to je Berta! Musí jí být asi šest let. Nedávno tu byla. Srazilo ji auto. Majitel odmítl a přivedl ji sem soused. Měli jsme operaci, ale bohužel jsme jí nemohli zachránit tlapku.

- Takže teď neuteče?

- Proč ne?! Bude. Od té doby ale z klece nevyšla. Nevím, možná se bojím?

- Můžu si ji nechat? - prosil stařec.

Žena se na něj podívala a pomyslela si: - Ano, co jste starý !? Sám máš jednu nohu v hrobě a pak zůstane na ulici.

- Pojďte, promyslíme si to a zítra ti dáme odpověď. Dobře?

- Dobře. Tak se vrátím zítra. Tak na shledanou.

Brána se zabouchla a stařec pomalu kráčel.

Ráno byl sirotčinec stále zavřený, ale čekal u brány.

- Ach, to jste zase vy! Dobré odpoledne. Konzultovali jsme to s ředitelem. Nemůžeme vám dát tohoto psa. Je nemocná a potřebuje péči.

Starý muž byl naštvaný. A dokonce si ta žena myslela, že pláče. Otočil se a odešel.

Po obědě šli dělníci uklízet výběhy.

A tam u stejného výběhu stál stejný stařík.

A o něčem mluvil se psem.

Žena přišla a znovu mu připomněla, že mu psa nemohou dát.

Měsíc pokaždé, když přišli do úkrytu, se dělníci setkali se starcem.

A pokaždé, když přišel do stejné voliéry, a znovu a znovu mluvil se psem o něčem.

Všichni si na něj dávno zvykli a někdy mu ani nevěnovali pozornost.

Jednoho dne to ale ředitelka nevydržel a řekl:

- Dejme mu to! Stejně nevyjde z klece. Možná se potom uklidní?

Přišel zaměstnanec a otevřel dveře.

Starý muž vešel dovnitř, sedl si vedle psa a ve vteřině už byli dva venku.

Na tvářích žen byl vidět naprostý úžas.

Stařík se psem obešli útulek.

Zastavili, aby popadli dech a šli znovu na procházku.

Tak začalo přátelství mezi Bertou a Vladimírem (tak se ten starý muž jmenoval).

Vladimír přicházel každý den.

Berta uznávala jen jeho.

Chodili na procházky, radovali se, ale byli více potichu.

Seděli u nějakého stromu a smutně se podívali někam do dálky.

Na zpáteční cestě do sirotčince se s sebou rozloučili dlouhým pohledem v očích.

Po pár měsících se ředitelka nabídl, že Bertu navždy odvede, ale on odmítl.

Žena byla zmatená.

Proč? Vždyť to tak moc chtěl.

Vladimir na tuto otázku nechtěl odpovědět a pokaždé se odvrátil, aby nikdo neviděl jeho slzy.

Žena se rozhodla zjistit proč a jednoho dne šla za starcem.

Po úkrytu stařena odkulhala směrem k okraji města.

Žena ho následovala. Šli asi hodinu.

Potom starý muž přišel do budovy a zmizel za dveřmi.

Šla ke dveřím a hned se posadila.

Na dveřích byl nápis a nápis PNI (psycho-neurologická internátní škola), obyčejným jazykem, dům s pečovatelskou službou.

Byla v šoku.

Vešla dovnitř budovy a šla za manažerem, aby se dozvěděla o Vladimirovi.

Tam jí řekli, že tu byl více než deset let.

Že měl nehodu, jeho noha nebyla zachráněna a že ho sem přivedla jeho dcera a nikdo ji už neviděl.

Z budovy vyšla žena, která měla ocelovou povahu, která kdysi pohřbila manžela i syna.

Která, aby na sebe zapomněla, vybudovala útulek pro dvě stě psů, aby mohla dál žít.

Plakala.

Když byli přivedeni do jejího útulku, mnohokrát viděla opuštěné psy, ale aby měla takového muže.

Ano, také její vlastní otec.

Celou cestu zpátky plakala.

Poté, když odešla z toho domu, učinila jediné správné rozhodnutí.

Čas plynul a dnes se probudila šťastná.

Šla do kuchyně, zaplá konvici a vyšla na balkon.

- Táto! Vy a Berta si musíte dávat trochu větší pozor na závěje! Už nejsi mladý. Dobře, Bertě je patnáct, ale tobě je dnes osmdesát.

- Pojď, má dcero! Není nám víc než osmnáct.

Zdroj: facebook.com

Dříve jsme psali: "SUCHOŇ A SUCHOŇ. A CO MÁM DĚLAT JÁ": MODERÁTOROVA MANŽELKA KLÁRA KOUKALOVÁ SE POCHLUBILA ROZTOMILOU RODINNOU FOTOGRAFIÍ

Připomínáme:  "NEVĚŘIL JSEM, JAK RYCHLE SKOČÍM DO TOHOTO KRÁSNÉHO KOLOTOČE": ROBERT PAULÁT CHŮVU ZRUŠIL A POCHLUBIL SE PRVNÍMI FOTOGRAFIEMI SVÉHO SYNA