Babička posílala dopisy. Skutečné dopisy v obálkách. Hodně. Šest nebo sedm: "Zajímalo by mě, komu byly ty dopisy. A mé srdce začalo bít častěji"

Skutečné dopisy v obálkách.

Hodně dopisu. Šest. Nebo sedm.

Přemýšlel jsem. Komu byly dopisy zaslány?

- Babičko, v tomto věku trvá každá zpráva na druhý konec světa vteřinu. A píšete dopisy. Proč?

- Ano. Všechno je teď tak rychlé, rychlost zvuku, nemohu s tebou držet krok. Žiju svou vlastní rychlostí. Svět mě předstihuje. Ale to je v pořádku, nespěchám.

- Myslím, že pokud je v těchto dopisech něco důležitého, pak... Možná je rychlost zvuku dobrá.

- Důležité ... No, jak důležité ... V zásadě jsou tam napsány některé zprávy mých starých let ... Ale hlavní zprávou je, že jsem stále naživu, směje se babička.

- Tak to chápu. Je to úžasná zpráva a nezáleží na tom, kdy bude doručena, - souhlasím. - Vždy se to hodí.

- Ano. Jste to mladí lidé ve spěchu. Byla jsem všude.

- To je skvělé. A odpusť mi moji zvědavost. Komu jsou tyto dopisy?

Babička se na mě dívá, jako by posuzovala, zda mi lze důvěřovat tajemstvím. A najednou začne plakat. Přímo na poště.

Byla jsem zmatená. Nechtěla jsem ublížit jejím citům.

- Odpusť mi, odpusť mi ... nechtěla jsem tě urazit ...

- Slzy tečou bez povolení, - omlouvá se moje babička. - Tyto vzpomínky ...

Vždycky píšu dopisy před 9. květnem. Moje babička měla 14 dětí. 14!

Umíš si představit? Dvanáct bohatýrů a dvě dcery.

Jednou z těch dcer byla moje matka. Můj dědeček nazval své syny "bohatýry". Všech 12 tedy odešlo do války. Pouze jeden se vrátil ...

Babička si zakrývá tvář rukama. Snaží se zadržet slzy.

Také brečím. Držím svého jediného syna blízko sebe. Nedokážu si ani představit ... Bože, nedopusť válku.

- Děda se také nevrátil. Byl to zkušební pilot. Byla to věčná bitva o duše. Když to byla volba: já nebo Vlasti, neměla na výběr ... Pro ně nebyla na výběr, víš?

My všichni, návštěvníci pošty, jsme zticha. Mlčíme. Posloucháme. Rozumíme? Ne, nerozumíme. Prostě věříme.

- Hrob mého otce jsem našla po 70 letech. Vojenský památník v regionu Kaluga. Hledali jsme po celém světě. Tolik lidí pomohlo ... A hroby všech mých, kteří ... musím jim poděkovat. A tady říkám - kývne na poštovní schránku.

Chápu to. Píše děkovné dopisy všem, kteří pomohli najít hroby jejích příbuzných, kteří zahynuli ve válce, každému, pro koho vzpomínka není jen slovo. Jsem ohromena emocemi. Chci obejmout babičku, ale je mi to nepříjemné.

- Jak se jmenuješ?

- Taina.

- Taina? Jaké delikátní a neobvyklé jméno ...

- Ano. Tajemství zahalené temnotou, usmála se nakonec babička.

Opouštěli jsme poštu společně. Úplně jsem zapomněla, proč jsem přišla.

- No tak, proč? - Taina se rozčílí.

Jak jí mohu vysvětlit, že "děkuji" nestačí, že jí nemohu dostatečně poděkovat za tuto emoci, za tuto bezohlednou pravdu, za paměť, za slzy, za dopisy, za všechno a já naléhavě nabídnout, že ji odvezu domů. Ale Taina odmítá.

- Je takové pěkné počasí, říká. - Kolik dalších z těchto počasí budu mít ...

Vím, co tím myslí. Možná jednoho dne Taina podvede adresáta.

Dopis přijde a zní: "Jsem stále naživu." A to nebude pravda. Dopisy trvají dlouho ...

- Olgo, chceš, abych ti napsala dopis? - zeptá se najednou Taina.

- Chci. Velmi mnoho. - Moje oči se znovu naplní slzami.

- Dej mi adresu ...

Zapíšu si svou domácí adresu na kousek papíru a předám ji Taině.

Pečlivě ji zastrčí do svého zápisníku.

Určitě mi napíše dopis.

Děti a já na ni mávneme a díváme se, jak jde klidně ke svému domu ...

Velmi, moc si počkám na její dopis.

Dopis, který bude obsahovat spoustu různých novinek o "starci". Ale budu číst mezi řádky nejdůležitější zprávy: Jsem stále naživu.

Zdroj: facebook.com

Dříve jsme psali:  "Napsala mi. Po více jak třech letech. Ale přišlo mi to zvláštní“: Co řekla Ornelle Koktové po třech letech její mama Monika Štiková

Připomínáme: Podivné zvuky v podkroví: třímetrový had se stovkou zubů v ústech zabránil rodině sledovat televizi

Připomínáme: MONIKA BINIAS POPRVÉ PO TŘECH LETECH NAPSALA SVÉ DCEŘI ORNELLE KOKTOVÉ: „VYŠUMĚLO TO DO ZTRACENA“