"Možná bych měl zemřít, babičko?" - řeklo dítě potichu. 

Ale babička, která mluvila po telefonu s jeho matkou, to uslyšela, zavěsila telefon a otočila se k němu. Slzičky mu stékaly po tvářích ... 

"O co jde, o čem to mluvíš, broučku?", - objala ho babička. 

A on, dusící se slzy, přerušovaně řekl: „Obtěžuji všechny. Jen mě neposílej na internát, babičko, prosím tě. Máma si mě nevezme a táta mě také nechce. A ty musíš jít do nemocnice, slyšel jsem to, řekla jsi to mé matce. A zeptala se, kam mě máš dát? Možná bych měl raději zemřít, babičko!“ 

Šťastné dětství Karla, osmiletého chlapce, trvalo čtyři roky! Tehdy ještě žil s mámou a tátou, cítil se dobře, zábavně, braly ho do parku, do cirkusu, do loutkového divadla, kupovaly mu hračky a prostě milovaly! Táta si ho bral na svá silná ramena a běhal s ním po místnosti a on se tak šťastně smál… 

Na to všechno si pamatuje i teď, když tak dlouho neviděl ani matku, ani tátu. 

Pak tatínek přišel o práci a Karel si pamatuje, jak se matka a otec hádaly, že nejsou peníze.  

Chlapeček se tím hodně znepokojil. Podíval se jim do očí, vzal jejich malíčky do svých malých rukou a poprosil: "Usmiřte se, prosím! 

Stále nechápe, proč se neusmířily? 

Jednou ho jeho matka vyzvedávala ze školky a řekla, že od teď budou žít s babičkou, její matkou. A táta bude žít se svými rodiči, protože peníze na pronájem bytu nejsou. 

"Bude nás táta navštěvovat?", - ptal se Karel a tázavě se díval do maminčiných oči. 

Nejdřív je táta pravidelně navštěvoval, bral Karla ke svým rodičům, kde chlapec byl velmi vítán. A někdy šli společně na hřiště a táta seděl na lavičce, zatímco si jeho syn hrál s dalšími dětmi. 
A jednou ho otec přivedl na střelnici. Jak se mu tam líbilo, a jak skvělé táta střílel! Karel byl z toho nadšený, a dokonce dostal malou čokoládu, ve formě rybičky. 

S časem ho otec začal navštěvovat čím dál tím méně. 

- Tati, přijď častěji, moc mi chybíš.  

- Pracuji, synu, někdy také i o víkendech, nemám vůbec čas, ale pokusím se o to. 
Uplynul rok. 

Karel dostal pětidenní ubytování při internátu, protože jeho matka si našla jinou práci někde daleko a babička také pracovala. A neměli čas ho vyzvedávat včas ze školky. 

Od toho dne, kdy poprvé nebyl večer odvezen domů, jeho šťastné dětství skončilo.  

Stávalo se, že zůstával na noc jediný ze skupiny a noční sestra si stěžovala, že musí sedět noc kvůli němu. Karel jen ticho brečel do polštáře.  

Jednoho dne mu matka představila strýce Jirku, ale ten se mu vůbec nelíbil. Strýc Jirka se neustále díval na hodinky a říkal mamce: „Pojďme, musíme si pospíšit, jdeme pozdě“. Ani se na něj, malého Karla nepodíval a už odešli. 

Od té doby viděl svou matku jen občas, protože se přestěhovala za strýcem Jirkou.  

Karel zůstal u své babičky, jak mu vysvětlili, protože školka je blízko jejího domu. 

Foto: Snímek obrazovky: YouTube.com

Táta se brzy oženil zase. Jeho rodiče se přestěhovali do vesnice, a nechali mu byt, takže je Karel přestal vidět.  

Teta Alice, nová manželka otce, čekala dítě. Svoje dítě, a Karel svým nebyl. 

Matka občas přišla na návštěvu a vždy po chvíli, co seděla s ním a jeho babičkou v kuchyni, nechala peníze a odešla. A jak se její syn s ní chtěl projít... 

Táta ho bral k sobě, společně se dívali na pohádky a některé další programy, naučil ho hrát dámu a Karel dokonce dvakrát vyhrál!  

Jakmile teta Alice porodila chlapce tak už nebyly žádné návštěvy otce, aby Karel nepřinesl nějakou infekci ze školky. 

A matce se narodila dívka. Nyní babička s Karlem jezdili o víkendech k matce, babička pomáhala hlídat dítě a on se mohl dívat jen z dálky, aby se na dítě nepřenesly nějaké viry.  

Jeho matka byla zaneprázdněna novým dítětem, ne Karlem. 

Karlovi bylo smutně, cítil, že nikdo kromě babičky jej nepotřeboval.  

S jakou závistí sledoval ve školce, jak si matky a otcové přicházejí pro ostatní děti. 

Na jeho narozeniny za nim nikdo nepřisel, babička nemohla takový svátek zařídit, natož máma a táta. 

Máma poslala dárek přes babičku a táta přišel do školky s dárkem. Byl s Karlem venku půl hodiny a pak řekl, že musí zpátky do práce. 

1. září otec přišel do školy, pogratuloval svému synovi k nástupu do první třídy a utekl do práce, ale matka nemohla přijít vůbec, dítě bylo nemocné. S Karlem byla pouze babička. 

Foto: Snímek obrazovky: YouTube.com

Karel byl přidělen na prodloužený program, ale nebyl naštvaný kvůli tomu, že z jejich třídy tam bylo mnoho dětí, a také proto, že nyní trávil noci doma.  

Jaká je to radost – strávit noc doma! 

Babička vždy říkala, že pokud se nebude učit dobře, předá ho do internátní školy. Samozřejmě ho jen varovala, ale Karel se toho strašně bál! Už věděl, že ho matka ani otec nepotřebují. 

A teď slyšel, jak jeho babička po telefonu řekla své dceře, že jí lékař doporučuje jít na vyšetření: nohy jí strašně bobtnají, je třeba zjistit, zda jde o ledviny nebo srdce. 

Dítě bylo strašně vyděšené. Zvláště poté, co se babička zeptala: „Tak co budeme dělat s Karlem?“ Co když ho zase pošlou do internátní školy! 

Tehdy říkal a dusil se slzami: „Možná bych měl raději zemřít, babičko?“ 

Proč je dítě z prvního neúspěšného manželství nešťastné i když má rodiče? 

Zdroj: Lena Stifeenkova