V sobotu večer jsme nemohli spát. Sousedé něco slavili, s hudbou a ženskými výkřiky

Přítelkyně říká: „Jdi k nim.“ Ale to není nutné”, odpovím “pravděpodobně slaví narozeniny”. Lidé si však mohou jednou ročně odpočinout. 

Zakrývali jsme se polštáři a přikrývkami. To nepomohlo. Rappeři po nás šlapaly a dívky křičely jako čarodějnice. Té noci jsme sotva spali. 

Během pochmurného rána bylo již ticho. “To je vše” pomyslel jsem si, když jsem šel do kuchyně. "Můžeme dál žít." 

A hned shora se ozval opilý výkřik: „No, no tak, pokračuj!“ Znovu, tyto rappery. Koktání a znovu křik. Měli hodně, hodně síly. 

Potom vyšla do kuchyně přítelkyně: „A co budeme dělat? Už to nemohu vydržet”... 

Upřímně, byl jsem trochu vystrašený. Nevěděl jsem, kdo tam může být. Zavolat policii? Ale už je to den, čas, kdy je hluk povolen. Zavolal jsem hospodyni. Ta vysvětlila: byt je k pronájmu. Dříve tam žili tiché lidé, ale nyní jsou tam jiní, nic nemůže udělat. 

Přítelkyně se bolestivě dívala. Neochotně jsem se pohyboval po schodech nahoru. Dlouho mi nikdo neotevíral. Nakonec se dveře otevřely. Na prahu stál chlap v teplácích s lahví piva: 

- Co potřebuješ? 
- Promiň, můžete být tiše... 
- Jdi odsud 

A zabouchl dveře. 

Co já mohl udělat? Nevím, jak s takovými lidmi komunikovat. A dole na mě čekala nešťastná přítelkyně, která pila pilulku od bolest hlavy a chtěla, aby bylo ticho. 

Šel jsem dolů k sobě, a zavolal jsem sousedovi. Strýc Petr byl v tomto domě od začátku, zná všechny. Je mu 65 let, je to dobrý člověk, starostlivý dědeček, tichý důchodce. Chodí ven s malým psem třikrát denně. Okamžitě jsme se s ním stali přáteli, často se bavíme, když se setkáváme. O politice, o tom, o jiném. 

- Dobrý den! - Říkám. - Chci se poradit. 

A řekl o všem. 

- Aha! - Strýček Petr odpovídá. - Tak pojď 
- Kam? 
- K nim 
- Oni hned zavřou dveře 
- Uvidíme 

A znovu jsme zazvonili na zvonek. Otevírá ten samý, drzý, s lahví piva: 

- Co je? 
- Dejte tu hudbu pryč! říká strýc Petr. 
- Jdi pryč, dědo! 

Strýček Petr rychle a přesně udeřil. Tak, že chlapec letěl až do chodby. Láhev vyklouzla a otočí se po podlaze. 

Byl jsem v šoku. A najednou rozumím: nám asi konec. Ale strýc Petr, tichý důchodce, vstoupil do bytu. Jen se ke mně obrátil: 

- Ty tady zůstaň. 
 
Dva chlapi najednou vyskočili z místnosti. Strýček Petr rychle kopl jednoho, kopl druhého. Oba padli. Strýček si bere stoličku, odšroubuje nohy,  když byl velmi naštvaný vypadal jako Bruce Willis, . 

Další vyskočil. Bam bam! - a najednou leží. 

Ostatní zaútočí na strýce Petra ve třech. Ale noha stolice v rukou strýce je děsivější než všechny ty muži. 

Blondýna vyběhla a křičela: „Zabiji!“ 
Strýček Petr jí klidně řekl: „Co to křičíš? Jdi vypnout hudbu. “ 

Za pár minut bylo ticho a čtyři lidé se zdravotním postižením. Strýček Petr přešel přes těla, přísně nařídil: 
- Aby se to již neopakovalo – odhodil stolici nohu. 

Šli jsme dolů. Mlčel jsem. Byl jsem ohromen. Bylo to, jako bych viděl bojovníka Tarantina a Jackie Chan, ale živě. 

Strýček Petr se jen usmál. 
- Je mi líto, ale oni nerozumí jinak. To je vše, odpočívejte. A já musím jít se psem. 

Sousedé z hora se od té doby velmi ztichli. Ve výtahu dokonce mě laskavě pozdravují.