Určitě to bylo proto, že byli hippies s padesátiletou zkušeností. Nepamatuju si, že by mě doslova vychovávali, nebyl tak takový ten násilný element výchovy. Hlavní je, že vždy pomohli.
Stát se hercem jsem se rozhodl, když mi bylo asi pět let. Rodiče mě poslušně vozili na různé kroužky, nekonečné zkoušky, nějaké odposlechy, uzpůsobovali svůj rozvrh mému. Máma říkávala: “Nikomu nic nedlužíš, můžeš s tím vždy přestat.” A taťka mě po propadácích vždy utěšoval. Jednou jsem se rozbrečel, když mě po několikáté odmítli a on přesvědčeně řekl: “Jednou roli dostaneš. O tom nepochybuji!”
A to jsem se přitom ve škole učil nejhůře ze všech, byl jsem o hlavu menší než ostatní, se všemi jsem se pral a všechny rozesmíval. Zkrátka a dobře ve mně nebyla ani špetka malého umělce. Nadějným talentem byste mě rozhodně nenazvali. Školu si pamatuju jako takové safari v divoké přírodě. Bez průvodce a ochrany...
Rodiče mi to ale tolerovali. Z nějakého důvodu ve mě věřili. Vždy jsem cítil, že věří. Ať je to divné jakkoliv, tak věřili v můj talent. To mi později řekla babička. Když mi byli tři roky, táta řekl, že jsem herec i když se mi jím nikdy nepodaří stát. Protože jsem ho nenechal se dívat na televizi. Clonil jsem mu a napodoboval toho, kdo zrovna byl v televizi. Docela povedeně...
Měl jsem štěstí, jakým rodičům jsem se narodil. Doposud jsou hippie, táta nosí bradku, má dlouhé vlasy… Já je považuji za nejmoudřejší lidi na světě. Abych byl upřímný, tak dodnes bez tátova souhlasu zakázky nepřijímám. Má celou garáž scénářů, které mi byly zaslány. Čte je, schvaluje a předává mně.
Leonardo DiCaprio
