Muž se loučí se ženou, s níž žil devětapadesát let v manželství: “Vím, že mě neslyšíš, ale miluji tě”

V srdci zůstane jen hluboká rána, která se jen těžce bude hojit. Přestože se říká, že čas vše spraví, bolest ze ztráty s námi zůstane po léta. Tak to vždy bylo, je a bude.

Příběh Bobbyho Moora a jeho ženy Jerry je právě o tomto. 

Po devětapadesáti letech manželství Jerry zemřela a nechala Bobbyho samotného v tomto obrovské světě. 

Když fotografka April Yurcevic Shepperd spatřila truchlícího vdovce u hrobu své zesnulé ženy, byla natolik dojatá, že o tom napsala. 

To, co napsala ani srdceryvná fotografie se neměla dostat na internet. Nicméně na žádost členů rodiny Bobbyho a Jerry April svůj příběh zveřejnila na Facebooku v naději, že pomůže jiným lidem přetrpět bolest ze ztráty.

Je to příběh o tom, že smrt je neoddělitelnou částí našeho života, a také o tom, že láska je nejmocnější silou na zemi.

Možná se vám příběh bude zdát příliš dlouhý, ale přesto doporučuji přečíst ho až do konce. Věřte mi, stojí za to.

“Dnes jsem se stala svědkem opravdové lásky. Nikoliv té lásky, kterou prožívají mladí lidé, plné strasti a rozbouřených hormonů. Nikoliv té, kterou zažívají novomanželé, kteří si dali slib věčné lásky a věrnosti, dokud je smrt nerozdělí.

V dnešním světě, kde sliby ztratily svoji cennost a posvátnost, jsem dnes spatřila vzácnost, která je srovnatelná s drahým briliantem v uhlazeném obroučku. Dnes jsem spatřila muže, zlomeného žalem, který stál vedle svého nejcennějšího pokladu. Bylo to ztělesnění opravdové lásky.

Když vešel do místnosti, jeho kroky byly neobratné, ale plné rozhodnutí, oči se upřeně dívaly do centra místnosti, k němuž směřoval. Mezi dvěma lampami stála ocelová rakev. Polovina poklopu byla otevřená, na druhé ležely krásné barevné květiny zdobené stužkami s nadpisem “Milované ženě” a “Milované matce”.

Muž přistoupil k rakvi, naklonil se a políbil ženu na její namalované rty, zatímco jeho křehké tělo se třáslo a snažilo se udržet ve vertikální poloze.

Následně zašeptal několik slov. Samozřejmě, že je říkal tolikrát, ale v tento den je říkal naposledy. 

“Vím, že mě neslyšíš,” zašeptal. “Ale… Miluji tě”. Pak mu z očí vytryskly slzy.

Loučení se členy rodiny bylo naplánováno až za hodinu, nicméně muž přišel dříve. Nechtěl těchto posledních několik hodin ztratit. Byla s ním šedesát let, ale to mu přišlo nedostatečné. Naprosto nedostatečné. 

Pak si vzal židli a sedl si na ni. Vedle rakve seděl skoro hodinu, v pravé ruce držel hůlku a v levé ruku své ženy. Pohladil její ruce a poplácal je svými dlaněmi. Obyčejně ji takto utěšoval, ale toho dne tak utěšoval sebe.

Zřejmě ho vůbec neznepokojovalo, že její kůže byla studená a tělo tvrdé a nepohyblivé; neznepokojovalo ho, že mu neodpovídala na slůvka, která jí šeptal. Nebýt velkého množství květin a malých dárků, které poslali empatičtí přátelé, vše by se zdálo zcela normální.

Když se postupně začali scházet členové rodiny, muž stále seděl a držel ji za ruku, občas ji pohladil po vlasech. 

“Vypadá krásně, že?” zeptal se, když přišly jejich děti. Souhlasily. Všichni plakali.

Téměř pět hodin zůstal vedle své zesnulé ženy, dokud si jeho unavené tělo i rozum nepotřebovaly odpočinout.

Tento člověk, tento věrný muž projevil více přízně během žalu a smutku než mnozí za celá léta. Cítila jsem silné emoce, když jsem to vše pozorovala. Ještě nikdy v životě jsem neviděla člověka, natolik zlomeného smrtí milovaného člověka. Zatímco jsem se na něho dívala, přemýšlela jsem, jak asi bude žít zítra a pozítří a popozítří? Dnešek pro něho byl pravděpodobně jen začátek těžké cesty.

Zatímco tu ještě je, leží vedle něho, může se jí dotknout, políbit její rty. Ale zítra, jakmile její tělo bude hluboko v zemi, on se vrátí domů a co pak? Její věci budou ležet na svém místě, polštář bude vonět jako ona, na ledničce bude viset seznam věcí, který chtěla nakoupit a křeslo bude čekat na svoji majitelku. Jenže postel již bude prázdná. Jak bude po devětapadesáti letech s milovaným člověkem spát sám? Nedokážu si představit, jak je vůbec možné po tomhle pokračovat v poklidném životě.

Dnes jsem se stala svědkem opravdové lásky. Znovu ji uvidím zítra, až na konci příběhu bude tečka a v místnosti zhasne světlo.

Příběh Bobbyho a jeho lásky, která trvala devětapadesát let.”

Dále jsme psali: ABY UCTIL PAMÁTKU ZESNULÉ ŽENY, WINSTON VYSADIL TISÍCE STROMŮ: TRVALO SEDMNÁCT LET, NEŽ LIDÉ VELIKOST JEHO ČINU OCENILI

Připomínáme: “VÍTE, JAKÝ CHLAP TO BYL”: GEORGE MICHAEL JIŽ VÍCE NEŽ TŘI ROKY NENÍ MEZI NÁMI. ZPĚVÁK TAJNĚ POSÍLAL MILIONY NA DOBROČINNÉ ÚČELY