Jednoho dne však Collins zjistila, že není první, kdo do školy přišel. Už tam bylo několik dětí. To uklízečku překvapilo. Zeptala se jich, proč přišly tak brzy. Žáci se na ni však jen nedůvěřivě podívali a nic neřekli.
Carolině se však podařilo na důvod přijít. A ten důvod ji šokoval. Žáci jednoduše neměli kam jít. Žili na ulici.
Ženou to velmi pohnulo. Rozhodla se dětem pomoct. Koupila nezbytné věci, oblečení, hygienické prostředky a jídlo. Děti bez domova od ní dostaly vše nejnutnější. Věci skladovala v technické místnosti.
Brzy se k ní připojili učitelé. Collins je požádala, aby žáky pečlivě sledovali a všímali si, kdo má na sobě neustále stejné oblečení nebo vypadá smutně. Všichni tito žáci pravděpodobně nemají domov a žijí na ulici.
Žena věděla, že ne všichni bezdomovci za ní chodili pro pomoc. Někteří byli moc plaší. Proto dětem, které učitelé vytipovali, nabízela pomoc sama.
Během čtyř let pomohla dvaceti dětem. Žáci ji milovali. Za její laskavost ji byli připraveni nosit v náruči.
Později se o její činnosti dozvěděla veřejnost a podnikatelé jí na pomoc dětem začali přispívat nemalé částky.
Byla pozvána do televize, kde mluvila o tom, jak dětem pomáhá. Přiznala také, že před několika lety přišla během loupežného přepadení v obchodě o syna. Veškerou nevyužitou lásku věnovala ubohým žákům.
Po jednom z televizních rozhovorů dostala padesát tisíc dolarů. Všechny tyto peníze použila na nákup nezbytných věcí pro chudé děti.
