Dorazil jsem na jednu adresu. Dlouho jsem čekal.
 
Jelikož to by měla být moje poslední cesta, přemýšlel jsem o odjezdu, ale místo toho jsem zaparkoval, šel jsem ke dveřím a zaklepal jsem...
 
„Počkejte,“ odpověděl křehký hlas starší ženy.
 
Slyšel jsem, že se něco táhne po podlaze.

Zdroj: youtube.com

Po dlouhé pauze se dveře otevřely. Přede mnou stála 90letá žena.
 
Měla na sobě šaty a zahalený klobouk, jako by byla z filmu ze 40. let.
 
Vedle ní byl malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm už roky nikdo nebýval.
 
Veškerý nábytek byl pokrýt prostěradly. Na stěnách nebyly žádné hodinky, na policích žádné nádobí.
 
V rohu byla lepenková krabice plná fotografií a skleněného zboží.
 
„Nevadilo by ti, kdybys mi pomohl dostat tašku do auta?“ zeptala se.
 
Odnesl jsem kufr do auta a pak jsem se vrátil, abych ženě pomohl.
 
Vzala mě za ruku a pomalu jsme kráčeli k autu. Stále mi děkovala za laskavost.
 
„Nemáte zač,“ řekl jsem jí, „jen se snažím zacházet se svými cestujícími tak, jak chci, aby se zacházelo s mojí matkou.“
 
"Jsi tak hodný kluk," řekla.
 
Když jsme nastoupili do auta, nadiktovala mi adresu a poté se zeptala:
 
„Mohl byste projet centrem města?“
 
"Toto není nejkratší cesta," odpověděl jsem.
 
"To mi nevadí," řekla. - "Nespěchám. Jedu do hospicu. “
 
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Oči se jí leskly.
 
„Moje rodina odjela už dávno," pokračovala tiše.
 
„Doktor říká, že mi nezbývá moc dlouho."
 
Klidně jsem natáhl ruku a vypnul jsem pult.

Zdroj: youtube.com

„Kterou cestou byste se chtěla vydat?“ zeptal jsem se.
 
Další dvě hodiny jsme jeli městem. Ukázala mi budovu, kde kdysi pracovala jako obsluha výtahu.
 
Projeli jsme oblastí, kde žili ona a její manžel, když byli novomanželé.
 
Ukázala mi sklad nábytku, který byl kdysi tanečním sálem, kde pracovala jako malá holčička.
 
Někdy mě požádala, abych zpomalil před konkrétní budovou nebo uličkou a seděl jsem zíral do tmy a neříkal jsem nic.
 
Pak najednou řekla: „Jsem unavená, můžeme jet.“
 
Jeli jsme na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako malé sanatorium.
 
Jakmile jsme dorazili, k vozu se přiblížili dva sanitáři. Pečlivě jí pomohli ven. Asi na ni čekali.

Zdroj: youtube.com

Otevřel jsem kufr a odnesl jsem malý kufr. Žena už byla na invalidním vozíku.
 
"Kolik ti dlužím?" zeptala se a vytáhla kabelku.
 
„Vůbec nic,“ řekl jsem.
 
"Musíte si vydělávat," odpověděla.
 
"Mám další cestující," odpověděl jsem.
 
Skoro bez přemýšlení jsem se sklonil a objal jsem ji. Pevně ​​mě objala.
 
"Jsem št`astná," řekla. 
 
"Děkuju". Stiskl jsem jí ruku a pak jsem odešel ...
 
Dveře se za mnou zavřely, to byl zvuk další zavírací knihy života ...

Zdroj: youtube.com

Cestou zpět jsem nevzal žádné další cestující. Zbytek toho dne jsem stěží mluvil.
 
Co kdyby tato žena chytila ​​rozzlobeného řidiče nebo někoho, kdo toužil dokončit směnu?
 
Co kdybych odmítl splnit její požadavek? 
 
Na závěr bych chtěl říci, že jsem v životě neudělal nic důležitějšího.
 
Jsme zvyklí si myslet, že se náš život točí kolem skvělých okamžiků, ale významné okamžiky nás často zaskočí, krásně zabalené v tom, co by ostatní mohli považovat za nevýznamné ...
 
Zdroj: facebook.com