Vybíral jsem tu nejlepší, aby byla dokonalá ve všech ohledech. Mírně sympatická, s ustupující povahou, aby mi, jako muži, neodporovala, a ještě aby byla uklizená, vyrovnaná a gramotná.

Proč bych potřeboval nějakou hloupou holku z minulosti? Chtěl jsem s manželkou přemýšlet o duchovním, věčném a krásném. Vždyť jsem odborník na pedagogiku.

Nakonec, jakoby jsem ji potkal. Jmenuje se Lucie. No, hned jsem kolem ní začal kroužit jako březnový kocour.

Nevím, co zabralo - má charisma, vytrvalost nebo zvídavý rozum, ale Lucie mi opětovala city.

Brzy jsme se vzali. Lucka byla ideálem, o kterém se dá jen snít. Všem mým požadavkům odpovídala. Žili jsme tři roky.

V domě byl ideální pořádek, vždy chutně uvařeno, dcera upravená, sama jako z obrázku, mé košile vyžehlené a ponožky párové složené v komodě. Nikdy neodporuje, nevyčítá mi. I mé hrubosti odpouští, jen tiše a s výčitkou se na mě podívá.

A co víc si přát? Nevěřili byste, ale po třech letech mi to všechno přestalo vyhovovat, otrávilo. Ne manželka, ale jakýsi robot, s ní se ani pohádat nelze. Speciálně jsem začal být hrubý, několikrát jsem se opil.

A ona mlčí. Jen výčitavě pohlíží svýma kornflowerovýma očima.

Nějaký věčný den svišťů. Pořád to samé! Ani k čemu se nepřipíchnout. A tak jsem si našel milenku - Evu, pracovala v kadeřnictví, jen tam jsem se stříhal.

Manželce jsem svůj románek zvlášť neskrýval. Každou sobotu jsem k ní jel, zůstával u ní přes noc, někdy i na několik dní. Myslíte, že mi aspoň jednou způsobila scénu? Ne, jen smutněla a přestala se na mě dívat.

A pak náhle odjela k mámě. Odtamtud zavolala a řekla, že mi nemůže odpustit.

Populární zprávy teď

Když jsme s manželkou neměli kam jít po svatbě, tak mi maminka dala svůj byt a sama se přestěhovala na chatu. Brzy manželka ukázala svou pravou tvář

"Syn mi zavolal a řekl mi, abych šla do porodnice, prý se mi narodila vnučka, ale když jsem tam šla, ukázalo se, že je tu ještě jedno překvapení"

Muž, který se považoval za jelena, potkal myslivce: lovci měli štěstí a "jelen" měl smůlu. Lékaři dali připomínky

Mikádo podkova je vždy v trendu: neuvěřitelně krásné možnosti

Zobrazit více

Ha! Potřebuji její odpuštění! Na rozvod jsem podal okamžitě. Přátelé a známí mě otevřeně nazývali idiotem, ale já nikoho neposlouchal.

S Lucií jsme se rozvedli, na dceru jsem měl platit. To samozřejmě nebylo příjemné, ale co naděláš? Vlastní dítě.

A za rok jsem se oženil znovu. Ne, ne s Evou. Ta se přesunula od mě k místnímu podnikateli. Vzal jsem si Lenku. Pracovala v obchodě vedle domu, a já po rozvodu nějak táhl k silným nápojům.

Tam jsme se s Lenkou blíže poznali.

Lenka je úplný opak mé první manželky: hrubá, hysterická, neumí vařit, v domě nepořádek. Hádáme se skoro každý den, s důvodem i bez.

Žijeme už deset let. Ze školy jsem už dávno odešel. Pohádal jsem se s vedením. Nelíbil se jim můj vzhled - prý košile už nejsou ideální.

Teď s Lenkou pracuji v obchodě, jsem skladník. A co takového? Všechna povolání by měla být vážena.

Syn nám s Lenkou roste, zlobivý a lenoch. Ano, žijeme špatně, ale ne jednotvárně, dokonce veselo. Každý den něco nového: ať už hádka nebo usmíření. Žádná nuda, adrenalin - super! Občas, pravda, lituji... O co?

No, že z mého mizerného platu stále odškrtávají 25% dceři. Ještě téměř šest let mi zbývá platit! Dlouho.

Jak tam Lucie s dcerou žije, ani nevím. Ale jak jinak? Nudně, samozřejmě. Takoví lidé se nemění. Stále skládá prádlo do ideálních hromádek a prach i pod postelemi třikrát týdně utírá.

A nedávno jsem na sociálních sítích našel svou dceru. A ona je mi podobná! I když matka ji stejně svou výchovou zkazí. Bude taková blažená, žádný adrenalin! A co je ve životě hlavní? Správně, emoce!