"Nejprve nám odešel otec a brzy po něm odešla i maminka, nastal čas prodiskutovat s bratrem osud rodičovského bytu"

Ale v mém případě to bylo naopak. Starší bratr, se kterým nás dělí 8 let, byl naším mazlíčkem. Mohl si dovolit vše, a toho aktivně využíval.

Věnoval se sportu, měl mnoho přátel, vlastně celé dětství jsem mu tiše záviděla. Bývala holčička, se kterou i maminka a tatínek mluvili skrze zuby. No co naděláš, nemůžeš se přece donutit milovat, že? Ale svou vytrvalostí lze situaci zcela změnit, i když to chce čas.

Karel ukončil školu bez špatných známek jen proto, že ho celý pedagogický sbor miloval. To vím jen proto, že téměř všichni učitelé, když jsem rostla a studovala, nás srovnávali. Takový pocit byl pro dívku mých let. No ale budiž. To je už minulost.

Celkově po škole bratr nastoupil na vysokou, ale pak z ní sám šťastně odešel. Proč? Protože si našel snoubenku. Čestné slovo, hezčí a hloupější dívku jsem asi ve svém životě neviděla.

Jak to bývá, u nich se to všechno roztočilo, jak se říká, dospěle. Karel se vzchopil a místo toho, aby propadal s přáteli, začal chodit do práce. I teď si pamatuji, že rodiče, dokud jsem byla s nimi doma, jakoby hráli na mlčenku. Ale v ty vzácné chvíle, kdy se bratr objevil doma, vše jako by rozkvetlo a maminka s tatínkem se stali normálními lidmi.

Ale mě to nezajímalo. Vždycky jsem byla šprtka, takže knihy byly mými věrnými přáteli. A co dělat, když nejsou jiné možnosti?

Jak jsem již řekla, Karel si našel práci a stal se vážnějším. Po nějaké době přestal domů chodit a pronajal si byt pro sebe a svou přítelkyni. Avšak v "ráji" to nebylo tak jednoznačné. Každých pár týdnů bratr přišel domů přespat naštvaný a často podnapilý.

Rodiče se ho na nic neptali, ale vždy se vrátil zpět. Jak teď mohu předpokládat, jeho dívka mu tak vyváděla mozek, že s ní prostě nemohl být v jednom bytě. Nikdy jsem nerozuměla, jak může být někdo tak citlivý?

Čas plynul a Karel nakonec kapituloval. Jednou přišli oba do našeho dvoupokojového bytu v paneláku a s důležitým výrazem oznámili, že to je vše. Teď už jsou konečně dospělí a budou se vdávat.

Maminka ten večer skoro létala. Tatínek se také smál, objímal všechny kolem. Celkově, oslava byla ne horší než Nový rok. Rychle se něco naservírovalo na stůl, poseděli jsme. Bratr se dokonce tehdy se mnou objímal, jak byl šťastný. Předtím jsme buď hádali, nebo ignorovali jeden druhého.

Jak jsem pochopila, svatbu zaplatili naši rodiče, protože ze strany nevěsty přišlo jen pár kamarádek. No budiž, žádný luxus nebyl. Oslavovali jsme v kavárně, v sousedním dvorku.

Už si nepamatuji, jaká byla samotná party, ale pamatuji si, že ohňostrojem jsme trefili někomu přímo do okna. A pak hosté začali odcházet, a tak se můj bratr stal ženatým. Já v té době ani nemohla pomyslet na to, být s mužem. Nadbytečná plnost a pohledy na život mi to nedovolovaly.

Pak, za 4 roky, se bratrovi narodila dcera. Jmenovali ji Viktorie. Velmi milé dítě, s obrovskými očima a úplně tiché. K velké lítosti celé naší rodiny, dívka byla nechtěná vlastní matkou. U bratrovy ženy začaly každodenní hysterie, slzy. Asi něco s nervy. A nakonec podala na rozvod a odešla z rodiny.

Vše se stalo jaksi okamžitě. Dělit se s bratrem o nic neměli, takže prostě rozplynula ve městském shonu. V ten moment mi bylo Karel dokonce trochu líto.

On, mimochodem, přes svou povahu, byl morálně prostě zdeptán. Odchod bývalé manželky byl pro bratra kritický. A být samoživitelem člověku, který tomu všemu nic nerozuměl, celkově, to je těžké.

Ne že bych se k němu nějak cítila sesterskou láskou nebo ho dokonce začala litovat, ale chtělo se mi mu pomoci. Takže jsem prostě začala chodit po práci k nim do bytu a starat se o malou. Bylo mi to radostí, přiznávám upřímně.

Bratr si přizpůsobil pracovní den a začal chodit na noční směny. Takže ve dne byl otcem, a večer, když šel a přišla jsem já, pro Viki jsem byla místo matky.

Tak jsme žili několik let. Za tu dobu jsem se docela dobře usadila a také jsem začala žít sama. Doslova sama. Nerozumějte mi špatně, nechci si stěžovat nebo naříkat, ale teď mi je tak pohodlně. Snažila jsem se navázat nějaké vztahy, ale nic z toho nebylo. A smířila jsem se, takže tu stránku v životě můžeme klidně převrátit.

Po nemoci nejprve odešel otec. Maminka plakala rok a půl a také odešla. Lékaři řekli, srdce. Ale myslím si, že šlo o obyčejný smutek. Tak se stalo, že po pohřbu ráno jsem musela spěchat do práce. A jen večer jsem se mohla uvolnit, a to abych rychle svačila a jela k bratrovi, hlídat malou Viki, která už stihla trochu povyrůst. Ale bratr nebyl sám, byl s několika našimi vzdálenými příbuznými, které jsem vůbec nepamatovala.

Tiše mluvili o minulosti, vzpomínali na naše rodiče. Celkově, dělali vše, jak se má. Ale někdo povzbudil Karla tím, že konečně bude moci přestěhovat do rodičovského bytu. Bude moci šetřit peníze na dítě a vůbec, i v této situaci by se nemělo smutnit. Poslouchala jsem to a přímo cítila, jak lidé na mě koukají skrz mě, jako bych byla nějaký stín. Jako bych byla jen nadbytečný člověk, přestože to byli i moji rodiče! Ale mlčela jsem, abych pak mohla mluvit s bratrem osobně.

V noci se mi zdál bratr. A pomyslela jsem si, k čemu se zdá vlastní bratr? Asi k vážnému rozhovoru. Nelze to už dále odkládat.

Druhý den jsem šla z práce dříve, dobře předtím přemýšlela. A tady jaký rozhovor jsme měli. Zeptala jsem se bratra, jak budeme dělit byt.

Neměl co odpovědět, a já byla připravena. Ano, můžeme ho prostě prodat a peníze si rozdělit. Nikomu nebudou navíc. Nebo to uděláme podle mě. Chci, aby se bratr přestěhoval z pronajatého bytu, ale aby Viki, alespoň 10 dní v měsíci, žila u mě. Abych s ní mohla hrát, vychovávat ji v normálních podmínkách.

Mám dobrý byt, část práce si mohu vzít domů, s tím problém nebude. Plus umím vařit, a u mě bude dítěti lépe. Nemůže se přece neustále stravovat rychle připraveným jídlem svobodného muže. Karel má měsíc na "rozmyšlenou".

Zbývá ještě týden a půl. Neřeknu, že je nadšený, ale domluvili jsme se, že se sejdeme na konci dané lhůty. A myslím si, že mám všechny šance vychovat Viki skvělým člověkem. Bohužel, bratr na to není schopen. K odsudku ze strany jsem připravena, věřte mi. Ale doufám, že Karel udělá správné rozhodnutí.