Lidský mozek je tak složitý, že ani vědci stále nejsou schopni odhalit většinu jeho tajemství a záhad.
Jedno malé, dalo by se říci přesné, poškození může vést k nejneočekávanějším následkům.
"Moje dětství se téměř nelišilo od ostatních.
Milující rodina, studium, výlety, přátele.
Moji rodiče chtěli, aby ze mě vyrostl slušný člověk, a poslali mě do výtvarného kroužku.
Rád jsem kreslil, a tak jsem ochotně souhlasil.
V budoucnu mi to posloužilo dobře: stal jsem se návrhářem a potkal jsem dívku, které teď říkám moje žena.
Moje teta, matčina dvojče, byla člověk, jak by se řeklo, z jiného světa.
Naše rodina jako mnoho dalších preferovala městské prostředí.
S infrastrukturou, parky, obchody a nemocnicemi.
Ale teta Tamara se přestěhovala do odlehlé vesnice na jejím samém konci.
Založila farmu a celou dobu chodila, s nikým konkrétním nekomunikovala.
"Syn mi zavolal a řekl mi, abych šla do porodnice, prý se mi narodila vnučka, ale když jsem tam šla, ukázalo se, že je tu ještě jedno překvapení"
Petra Špalková promluvila o důvodech rozvodu s prvním manželem: "Rozhodla jsem se něco s tím dělat a hledala odborníka"
Vojta Dyk, který nerad mluví o svém soukromí, koupil ves: "Vůbec ani nechci, aby tam lidi jezdili"
Svatba, o které nikdo nevěděl. Karel Roden a Lauru Čekanová jsou nyní novomanželé
Naše rodina z pochopitelných důvodů tetu příliš nenavštěvovala.
Ale jednoho dne se moje matka rozhodla ji navštívit.
Neexistoval způsob, jak zavolat předem, stejně jako ji oznámit dopisem.
Takže moje matka vzala nějaké věci a nějaké potraviny, nasedla do auta a odjela do domu své vlastní sestry.
Nic nepředpovídalo potíže.
Ale byl podzim. Mlha, déšť, hnusná venkovská cesta.
A došlo k nehodě.
Všechno shořelo do základů, z auta nezbylo skoro nic.
Takže v 11 letech jsem osiřel.
Smutek, obrovská rána na dětskou psychiku, smutné myšlenky a mnoho desítek hodin s psychology.
Postupem času jsem vylezl z jámy deprese a pokračoval ve svém životě.
Vybudoval si kariéru, oženil se, stal se otcem.
A to je ve 23 letech vše.
Otec mě vždy povzbuzoval a okolí se mě snažilo více podporovat.
Na druhou stranu jsem se sám rád učil.
Když jsem pracoval nejprve ve firmě a pak sám, uvědomil jsem si, že peníze ve skutečnosti nejsou to hlavní.
Je důležité být lidský a pomáhat druhým lidem.
Jinak je celý smysl vývoje ztracen.
Když jsem takto přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že chci vidět svou tetu.
Uplynulo hodně času, ale rozhodně ji poznávám, protože se tolik podobá mé matce.
A pomoct jí taky, neuškodí.
Je to vtip, žít bůhví kde, navíc s nikým, vlastně nekomunikovat.
Zjistil jsem adresu, řekl manželce, nakoupil dárky a vyrazil na cestu.
Cestou jsem se opakovaně ptal místních, kde mám odbočit, abych se dostal do cíle.
Měl jsem prasklou pneumatiku a narazil jsem do odpružení, ale zvládl jsem to.
Hlasový asistent mimochodem přestal chápat, co se děje uprostřed silnice.
No, pomohli alespoň vnímaví lidé.
Když jsem se blížil k domu, uviděl jsem ji na prahu. Byla to moje matka.
Ani její sestra, ani přelud.
Byla to moje matka, o dobrých 20 let starší.
Jak jsem si později uvědomil, práce v terénu až do úmoru stárne ženu hůř než jakýkoli stres.
Přiběhl jsem k ní, celý v slzách, objal jsem ji a nikdy jsem ji nechtěl pustit.
Na takové okamžiky v životě se nezapomíná, věřte mi.
A budu si to pamatovat až do konce.
Poté, co jsem se zeptal sousedů, moje sebevědomí jen posílilo.
Ukázalo se, že moje teta tu opravdu bydlela.
Dělala trochu farmaření, ale ne dost dobře.
Slepice a kachny ji příliš nezajímaly.
Tím méně ten malý kousek země, který se musel neustále sázet a sklízet, jen aby přežit.
Asi před 12 lety nechala teta dveře domu odemčené a odešla do lesa.
Často si na pár dní odjela za nějakým vlastním podnikáním, ale vždy se vrátila.
Tentokrát byla pryč asi týden.
A tady je to, co se stalo.
Našli ji v příkopu, celou rozervanou. Zcela bez paměti, ani neznala své jméno.
Musel jsem lidem vysvětlovat, kdo to je, že má statek, který si místní staré dámy držely, jen z lítosti nad cizím sousedem.
Nemá žádné děti.
A s těmito informacemi si může dělat, co chce.
Neexistuje způsob, jak se dostat k lékaři.
A co může říct vesnický záchranář na ztrátu paměti?
Vesničané se tedy rozhodli nechat vše tam, kde to bylo.
Jak si dokážete představit, skutečná teta Tamara se domů nikdy nevrátila.
Její místo ale převzala její sestra, moje matka.
Brzy se dala do práce, udělala pořádek v domácnosti a zůstala v tom domě na předměstí.
Místní si ji začali vážit a dokonce občas přišli na návštěvu.
A teď jsem byl tady.
Pak začaly nekonečné kontroly v městské nemocnici.
Jejich první rozhovor s mým otcem po dlouhé době.
Psychologové, psychiatři, spousta fotek a videí.
Ano, byla to ona.
O tři roky později si máma a táta znovu složili přísahu věrnosti.
A byli jsme zase rodina.
Nyní samozřejmě žiji odděleně, mám manželku a dítě.
Ale mohl jsem se každou chvíli vyplížit a navštívit mámu.
Jak úžasné je vědět, že je všechno v pořádku.
Že ten nejdražší člověk na světě je tady, v bezpečí, a já ho můžu vždy vidět a mluvit s ním.
Je to zvláštní příběh, skoro sériový.
Ale to mi nebrání užívat si života a být šťastným synem, manželem a otcem."
Zdroj: takprosto.cc
Dříve jsme psali: Tipy pro hospodyňky, které vám pomohou urychlit vlhký úklid v domácnosti: Dodržování jednoduchých pravidel vám pomůže strávit na něm minimum času
Připomínáme: Kdo vypustil tohoto "tygra": Malé kotě dokázalo vyděsit nevinného psa pouhým pohledem na něj
